Knižní noviny, květen 2010
IVANY PEROUTKOVÉ CESTA Z ARKÁD…
Spisovatelka Ivana Peroutková představí na veletrhu Svět knihy knížku pro děti Anička u moře (Albatros) a román Cesta z Arkád, který vydalo nakladatelství ARTUR.
Děj románu začíná v pražském nákupním centru Arkády, kde si hlavní hrdinka Kamila (40) kupuje kabát, aby si dodala sebevědomí pro blížící se rande. Jenže sama moc dobře ví, že hezký vzhled není samospasitelný. Ale co teda? Kde vzít to něco, co by jí pomohlo vrátit její „vlastní vůni“? Kamilina cesta z Arkád je protkaná nahořklým sarkastickým humorem i upřímností nejniternějších pocitů. Ani v úsudcích ani v pochybnostech si rozhodně nebere servítky. Koneckonců vypovídá i o tom, kolik autenticity si člověk v době „placených snů“ může vůbec dovolit...
1. Co bylo prvním impulsem k napsání románu?
Impulsů bylo víc a už si je všechny nepamatuju. Ale ty zásadní vím. Jednak jsem po dlouhé době četla milostné básničky a docela mě překvapilo, jak lze lásku vyjádřit jednoduše, samozřejmě a optimisticky, s citem i s patosem, s mírumilovným odhodlaným přesvědčením, bez problémů, vlastně mě zaujala ta jistota lásky, v tomhle případě mužská. Druhým impulsem byla právě návštěva Arkád, která završila můj několikaletý rozporuplný vztah k nakupování oblečení v nákupních centrech. Na jednu stranu mi to totiž připadá pitomý, zbytečný a drahý. Jenže na druhou stranu jsem z některých kousků oblečení úplně unešená až tak, že bych kupovala jak posedlá. Takže jsem si potřebovala vypěstovat odstup a nadhled.
2. Máte i nějaký vztah k Pankráci, kde se Arkády nacházejí?
Na Pankráci v paneláku jsem vyrůstala a občas tam kvůli tomu zajedu. Koukám, jak vyrostly stromy, co se kde změnilo, vzpomínám, ale žádnou nostalgii už ani necítím. Možná proto, že se tam toho změnilo moc.
3. I když už nepíšete v ich-formě, je příběh viděn očima „hlavní hrdinky“. Zkusíte někdy psát z mužského pohledu? Neláká vás mužský svět?
Já bych hlavně chtěla v románu zabydlet víc postav. Ženy a muže. Do žen víc vidím, do mužů zkusím, kam až to půjde. V knížce pro dospívající holky Denisa a její podzimní můra jsem už psala z pohledu sedmnáctiletého kluka a nepřipadalo mi to až tolik cizí. Myslím, že mi muži nejsou cizí, tudíž bych „jejich očima“ snad mohla psát. A muži mi nejsou cizí, protože mám jejich světy docela ráda. Rozhodně mám radši světy některých mužů než světy některých žen. A zrovna tak mi jsou někteří muži bližší než některé ženy. Jde spíš o to, že mi vyhovuje psát, jak žena prožívá osobní drama.
4. Jaký je podle vás rozdíl mezi ženskou a mužskou literaturou? A lze vůbec takto otázku položit?
Rozdíl zřejmě je, určitě je, ale já to beru spíš tak, jak kdo vnímá, myslí, cítí, prožívá. To se pak můžu v některých pasážích ztotožnit jak s mužem, tak s ženou. Největší rozdíl asi pociťuju, když čtu, jak se muž zamilovává do ženy a jak ji popisuje. Jako že já nejsem ani tak zajímavá, vtipná, hezká, spontánní, záhadná, pohotová, veselá, zamyšlená, milující, oddaná, a přitom nespoutaná. Jednoduše – nenaplňuju ten ideál. Třeba je jeden z podstatných rozdílů v ideálech.
5. Jaké jsou vaše literární inspirace, hledáte je spíš mezi autorkami nebo autory? Zaujalo vás v literatuře něco, co byste v žádném případě nechtěla následovat? Nebo neuměla následovat?
Už delší dobu čtu spis ženské autorky. Mám ráda Virginii Woolfovou. Mimochodem zrovna ona měla při nakupování oblečení velké problémy. Píše o tom ve svých denících. Když si měla koupit něco na sebe, byla z toho už předem psychicky rozhozená. V obchodě si připadala jak největší Nicka pod sluncem. Někdy radši utekla. Mě u ní blaží, jak vnímá. Všechno povznese. Každý detail se vyčleňuje skoro do zázraku a všechno dohromady nějak souvisí. Když ji čtu, říkám si, že stačí mít jenom to vnímaní. Taky mám ráda Elfriede Jelinek, protože je tak vtipná, že se musím nahlas smát. Miluju její věty, sarkasmus, její „ó jé“, její neústupnost a chytrost. Způsob uvažování, s kterým domyslí různé následky. Já si z toho všeho beru drobky. Neumím psát tak impresionisticky jako Woolfová, ani nejsem taková drsňačka jako Jelinek. Ale tyhle autorky mě určitě inspirujou a povzbuzujou. Naopak se velkým obloukem vyhýbám spasitelkám, autorkám se širokou milující náručí, které vědí, jak vše zvládnout, jak milovat, jak učinit druhé šťastnými. Děsí mě jejich manipulace a nakonec i to, že ve skutečnosti kolikrát vědí prd.
6. Ve vašem románě hraje podstatnou roli poezie. Věříte opravdu v její životodárnou moc? Může se ji naučit číst každý? Může být podmanivá jako třeba hudba?
Hudba je pro většinu lidí mnohem podmanivější než poezie. Pro čtení poezie je potřeba mít buňky. V téhle knížce jsem chtěla mít poezii, která by hlavní hrdince pomohla najít klid. Kamila se cítí vyšinutě, zranitelně, osaměle a čtení básniček ji těchhle pocitů skoro zbaví. Říkám schválně skoro. Ale dost na to, aby se cítila líp. V tomhle smyslu může být poezie pro někoho životodárná.
7. Kamila z vaší knížky ráda vaří, odpoutává se tím od nepohody. Funguje to u vás také? Co nejraději vaříte? Co ráda jíte?
Ano, při vaření se cítím dobře. Kamiliny pocity jsou z velké části moje. Ráda vařím různé druhy zeleniny a ráda peču koláče s ovocem. Na podzim peču jablka s medem, ořechy a skořicí. V bytě to voní a mně se hned zvedne nálada. Kromě ovoce a zeleniny miluju bifteky.
8. Kamila pracuje v cestovní kanceláři. Cestujete ráda? Lákají vás exotické země?
Především mě láká slunce, moře, oceán. Ale cestuju ráda a sama. Čím je země exotičtější, tím je to zajímavější. I já si připadám jiná. Jak se říká, cestovaní mění hodnoty.
9. Skrývá se za jmény vašich postav nějaká symbolika (Mráčková, Hvězdoňová, Líba Libuše)?
Symbolika, ale naruby. Máme sklon jménům přisuzovat významy, ale pořád to jsou jenom jména.
10. Píšete také literaturu pro děti. Je podle vás těžší psát pro děti nebo pro dospělé? Co vás více baví?
Psaní pro děti je mi milejší. U nich všechno teprve začíná, všechno je dychtivější a otevřenější. Podporuju dětskou víru v sebe sama, v možnosti si vybrat, napravit chybu. Když píšu pro dospělé, někdy jsem sklíčená, že je v životě tolik smutku, zmařenosti a nenaplněnosti. Zároveň mě to ovšem přitahuje. Vždycky chci najít něco, co by „osvobodilo“.
11. Jak si představujete ideálního čtenáře vašeho posledního románu? Měl by být po přečtení knížky naladěn na smutnou nebo veselou notu?
Spíš nadějnou. A trochu vážnou. Jako když se po zkouškách v divadle pojede načisto.
Ptala se Marie Zdeňková
